Nový Zéland 2018 - od jihu na sever

Nový Zéland procestovaný od chladnějšího a pustšího jihu, až po teplejší a více obydlený sever, jako místo našich posledních Vánoc a splnění velkého snu.

Naše vánoční cestování po Novém Zélandu začalo v největším městě jižního ostrova - Christchurch, do kterého cesta z Filipín trvala cca 11 hodin letu (8 hodin z Manily do Sydney a 3 hodiny ze Sydney). Délka letu i vzdálenost cca 8000 km mě celkem překvapila, protože na mapě to vypadalo víceméně za rohem:).

Christchurch nás přivítal, na náš filipínský vkus chladným počasím (cca 15 stupňů) a časovým posunem oproti ČR 12 hodin, oproti Filipínám 5 hodin.

Na letišti jsme si půjčili osobní auto na cele tři týdny a pospíchali do centra, abychom stihli poslední jízdu historickou tramvají, protože bez ní bychom pokračovat dál rozhodně nemohli, minimálně Theo by nám to neodpustil:). Jízda tramvají probíhá středem města, které bylo díky zemětřesení v roce 2011 ze 70% zničeno, takže teď se pozvolna probouzí k životu a staví víceméně nově.

Ubytovali jsme se v motelu, stejně jako víceméně každý další den po zbytek naší cesty, kdy nějaký motel zajednáváme ideálně den předem, výjimečně i ten den. To nám dává svobodu, kdy nemusíme přemýšlet, kdy kam musíme dojet a jsme dost flexibilní.

Další den jsme se díky azurové obloze rozhodli v Christchurch ještě pár hodin zdržet oproti původnímu plánu a vyrazit gondolou nad město a byli nadšení úžasným výhledem a prvním dotekem novozélandské přírody.

Poté už sedáme do auta (odstraníme drobný problém, kdy auto nejde po dobu cca 15 minut nastartovat) a těšíme se na přesun skrze střed Zélandu k jezerům Tekapu, Pukato, až do městečka Twizel na přespání. U obou jezer je krásné se zastavit a chvíli na sebe nechat působit úžasné barvy a atmosféru místa, zároveň je to skvělé místo na házení kamenů do vody a trénování žabiček:).

Tady, jako později na celém Zélandu si hodně hluboce uvědomujeme, že cesta je cíl. Líbí se nám totiž každý kousek cesty a každá zatáčka, kdy zrovna v tomto přejezdu krásné zelené stráně bez stromu doplňuji fialové kvetoucí kytky, za nimi vykukující zasněžené hory a tyrkysová jezera, spousta pasoucích se ovcí a krav, z nichž oboje žije na Zélandu více než lidí. Jen pro představu, na Zélandu žije cca 4,5 mil lidí, 10 mil krav a cca 30 mil ovcí.

Ráno se z městečka Twizel přesouváme do národního parku Mt.Cook, k nejvyšší hoře Zélandu. Cestou stavíme v přenádherné levandulové farmě a poté už kolem tyrkysového jezera sledujeme nádhernou krajinu a těšíme se na náš trek natolik, že ani silný déšť a vítr nás minimálně zpočátku cesty neodradí:).

Oblékáme vše nepromokavé, kromě holínek, které ssebou nemáme, a což se nám už po pár metrech vymstí:). Silný déšť v kombinaci se silným větrem způsobí, že máme brzy v botách bazén, kalhoty přilepené na nohou, na planinkách máme problém udržet děti, aby je to neodfouklo, takže cca po hodině cesty se musíme otočit a jít se sušit zpět do auta. Kdybychom měli čas čekat několik dní na lepší počasí, byl by to zřejmě jeden z nejhezčích treků zde, ale máme důvod se určitě jednou vrátit.

Z parku se přesouváme opět úžasnými scenériemi až do města Wanaka, které je známé krásným jezerem a opět nádhernými treky v horách, ale protože nás druhy den ráno opět přivítá déšť, necháváme si je ujít a jdeme na dlouhou snídani, v průběhu které se déšť uklidní a my si jdeme půjčit kola, na nichž vyrážíme kolem jezera. Původně jsme chtěli kola 4, ale protože pro Thea měli pouze fialové, což pro něho jako velkého kluka nebylo akceptovatelné, jede na sedačce za Laďou a díky tomu toho alespoň ujedeme mnohem víc a nestačíme obdivovat nádheru kolem. 

Později odpoledne nás čeká dlouhý, cca 5 hodinový přejezd na jih, až do města Te Anau, odkud další den ráno vyyrážíme jednou z nejkrásnějších silnic světa k Milford Sound, na plavbu fjordem. Díky tomu, že jsme zde před Vánocemi, na téměř nejjižnějším místě Zélandu, stmívá se zde až kolem 10 hodiny večer a ty večerní přejezdy jsou celkem příjemné, navíc je stále na co se dívat.

Dvouhodinová cesta po Milfoard road k fjordu je stejně krásná, jako poté Fjord samotny, takže po ceste zpět stavíme co pár kilometrů a obdivujeme každý metr přírody a hor kolem. Cestou tam se snažíme nestavět a jet k Milford Sound co nejrychleji, abychom sehnali loď dříve, než dorazí všechny autobusy s turisty. Nakonec se, ale žádné drama nekonalo, poloprázdnou lodí jsme vypluli už půl hodiny po našem příjezdu a užili si z horní paluby 2 hodiny plavby 17km fjordem. Na tomto místě údajně prší 200 dnů v roce, ale my máme štěstí na azurové nebe a zároveň na tuleně, které se vyhřívaji na kameni, kolem kterého plujeme.

Na cestě zpět stavíme opět ve městě Te Anau na večeři, a poté už se přesouváme další 2 hodiny do města adrenalinu a zábavy - Queenstown. Tam nás zastaví policie, aby zkontrolovali, že Laďa v sobě nemá kapku alkoholu a loučí se s námi se slovy, že Laďa vypadá jako Ed Sheeren, což už dávno víme z Filipín, kde se s nim Filipínci chtějí fotit:).

Hned ráno jdeme  na snídani do přístavu, což je velmi příjemné místo a procházka, cestou na gondolu se zastavujeme  v malé zoo podívat na krmeíi kiwi, typické novozelandské zvířátko, které už v plyšové podobě hned 2x též máme v kufru a gondolou vyrážíme nahoru nad město, odkud je fantasticky výhled.

Vydáváme se na kratší trek lesem, při kterém pro nás děti na každém rohu vaří šišky s mákem (jehlicim), díky čemuž se z krátkého treku stane dlouhý trek, a na konci kterého se spustí déšť s kroupami a blesky, takze čekáme cca hodinu, než lanovku opět spustí a můžeme jet zpět do města. Jako omluvu nám všem personál lanovky dává čaj a kávu zdarma, jako kdyby za počasí mohli:). Nejen zde, ale zatím všude po cetě se setkáváme s neuvěřitelně milými lidmi, kteří si rádi povídají, ptají se, odkud jsme, kam cestujeme, jak se nám tu líbí, atd.

Užijeme si ještě poslední západ slunce u jezera, děti tam hodi asi 100 kamínků a další den vyrážíme na dlouhý, cca 5 hodinový přejezd přes nádherné hory zpět do města Wanaka, kde si nenecháme ujit údajně nejfotografovanější strom Zélandu, který roste přímo z jezera. Odtud se po krásnem západním pobřeží West Coast, které kazí pouze spousta sand flies, tzv. štípacích mušek, jejichž kousance se projeví neuvěřitelným svěděním za cca 2 dny, vydáme až k ledovcům Fox Glacier a Franz Josef Glacier.

První den si hned rano dáváme procházku kolem jezera s výhledem na nejvyšší horu Zélandu Mt Cook, která se při klidné hladině zrcadlí v jezeře, což nám se sice nepoštěstilo, ale i tak ty pohledy nemají chybu a odpoledne vyrážíme na další trek k patě ledovce Fox Glacier. Cesta stoupá poměrně strmě vzhůru, ale cestou jsou potůčky, do kterých se dá hodit kdejaký šutr, takže děti šlapou téměř jako hodinky a dostáváme se k cíli, odkud je ledovec poměrně dobře vidět a zároveň je podle cedulí vidět, jak hodně se ledovec každý rok zmenšuje. 

Další den, na Štědrý den, se vydáváme k patě ledovce Franc Josef Glacier, což je cesta ne tak strmá a pro děti příjemnější, navíc se spoustou vodopádu cestou, pod kterými je možné se vysprchovat, část cesty skákat po kamenech, občas se netrefit a skočit botou do vody, takže spousta zábavy pro všechny:). Zde nejsme patě ledovce tak blízko, ale vidíme jeho širší kus, takže máme pocit, že je blíž.

U obou ledovců se dá utratit za každých 10 minut letu vrtulníkem na ledovec cca 100 dolaru na osobu, nicméně vzhledem k tomu, že Zéland i bez vrtulníku není nejlevnější, nechali jsme si to ujít, přestože vidět ty hory shora musí byt úžasný zážitek.

Protože na Zélandu se Vánoce slaví až 25.12., tak Štědrý den moc neprožíváme, užíváme si trek u ledovce a navečer se přesouváme do města Hokitika, kde se chystáme ty novozélandské Vánoce strávit. Ubytováváme se přímo na pláži, kde jsou nádherné západy slunce, úžasné vlny na pozorování a pláž plná klacků, ze kterých se dá leccos postavit, takže v podobném duchu ten vánoční den trávíme a poté jdeme na předem objednanou večeři u pláže. Na koupání to zde takto v prosinci, na začátku novozélandského léta rozhodně není, ale i tak má pláž své kouzlo.

Další den se jedeme podívat na Hokitika Gorge, visací most nad neuvěřitelně tyrkysovým jezírkem, odkud nás vyženou až naše oblíbené sand flies, štípající mušky.

¨

Poté už se přesouváme k "Pancake rocks", což jsou skály na břehu moře ve tvaru palačinek na sebe naskládaných, o které se v pravidelných intervalech rozbíjí jedna vlna za druhou a nechce se nám odtud hnout, jak je ten pohled magnetizující.

Podél fascinujícího pobřeží jedeme dál na sever, každou chvíli zastavujeme, abychom si užili pohled na skalnaté pobřeží, a když u jednoho takového zastavíme, daleko od všeho a od všech, projdeme se směrem k moři a na kameni 5 metrů od nás objeviíme lachtana, víme, ze můžeme s klidem jižní ostrov opustit a přesunout se na ten severní.

Další den po poledni odevzdáváme v přístavu města Picton auto s najetými 2500 km, nasedáme na trajekt, užijeme si poslední pohled na jižni ostrov, který je jak jinka nez úžasný a přijíždíme na ostrov severní, do hlavního města Wellington.

Zde během pár minut dostáváme další, naprosto totožné auto a hned se vydáváme na cestu do národního parku Tongariro. Původně jsme chtěli ve Wellingtonu den zůstat, má tu byt krasné interaktivní muzeum, nicméně předpověď počasí ukazuje, že pouze další den bude v parku dobré počasí a národní park se sopkami nás přeci jen láká víc než město. Příroda je tu tak krásná hlavně proto, že na Zélandu poměrně dost prší, a přestože prosincem léto začíná, je to zároveň poměrně dešťivý měsíc. Právě s ohledem na déšť se nám vyplácí předpověď počasí sledovat a program

případně malinko přizpůsobit.

V národním parku je asi nejkrásnější trek “Alpine crossing”, v průběhu kterého se dá dojit přímo ke kráterům a jezírkům, nicméně díky jeho délce ho s dětmi vzdáváme a vydáváme se hned ráno po snídani na kratší trek “Silica rapids”, který trvá cca 3 hodiny a na jehož začátku i konci máme krásný výhled na sopky i nejvyšší horu severního ostrova.

Po pozdním obědě vyrážíme ještě druhým směrem, na kratší “Ridge track”, kdy cca hodinu stoupáme strmě vzhůru a odměnou nám jsou podvečerní pohledy na sopku a opět nejvyšší horu Zélandu.

Vzhledem k času se rozhodneme ještě jednu noc poblíž parku přespat a druhý den jedeme kolem jezera Taupo, které je velmi oblíbeným výletním místem novozélanďanů, takže v průběhu Vánoc celkem přeplněné lidmi až do lázeňskeho města Rotorua, kde navštívíme naše novozelandsko-skotské kamarády, které jsme poznali při našem žití ve Vídni.

Město Rotorua je centrem maorske kultury, původních obyvatel, kterých nyní na Zélandu žije cca 13% a nejde se na ně nejít podívat a užit si jejich tanec “haka”, kterým novozelandští ragbisti začínají každý svůj zápas.  

Prohlédneme si město, které je známé hlavně díky termálním pramenům, gejzírům a jezírek s bublajícím bahnem a na Silvestra se přesouváme společne s našimi kamarády do Bay of Plenty, kde zůstáváme v půjčeném karavanu další 2 dny.  Užíváme oslavy Nového roku s místními lidmi, které poznáváme díky našim kamarádům, rozouřený oceán, zátoku vhodnou na kánoe a obdivujeme neuvěřitelně krásné odlivy.

Po krátkém relaxu se po pobřeží vydáváme na sever do národního parku Coromandel, kde ještě před západem slunce běžíme k jeskyni “Cathedral cove”, která je v průběhu dne plná turistů, nicméně při západu slunce jsme u ni téměř sami. Je to sice cca 3 hodinová procházka neboli poloběh, ale stojí za to a my tak naživo viděli obrázek, který windows používá jako spořič obrazovky:).

Další den se vydáváme na náš poslední trek v národním parku, do hor k Pinnacles. Protože různé blogy dávaly různé informace o délce treku, možná jsme to trochu přehnali, nicméně 3 hodinové strmé stoupání po kamenech a schodech vzhůru do hor a poté tříhodinové klesání zpět se vyplatilo a my si užili krásné výhledy. Nakonec jsme byli nadšeni, že tuto poměrně náročnou tůru děti zvládly a snad si i užily.

Ještě večer po večeři přijíždíme do Aucklandu, naší poslední zastávky. Ráno si dáváme snídani v přístavu a vyrážíme busem hop on hop off do ocean parku, který má určitě smysl navštívit a poté na tenis, protože jsme u snídaně zjistili, že prave v Aucklandu probíhá WTA Auckland a máme tak možnost zkontrolovat, že Venus Williams má i ve svých letech (pozdeji zjišťuji, že je o rok mlads, než jái:), co nabídnout:). 

Poslední den se přes přístavy projdeme až k Harbour bridge, autobusem hop on hop off si projedeme Auckland a na závěr se vyjedeme výtahem podívat na City Tower, ze které je krásný výhled na město a okolí. 

Dovolená to rozhodně nebyla odpočinková, to jsme ani nečekali:), nicméně přesto z ní jedeme nabití energii a věříme, že jednou se sem ještě  podíváme.