Vietnam - návrat po 13 letech

Když za námi měli přiletět Ládi rodiče se sestrou, říkali jsme si, že jim tu uděláme hezký čas a trochu ukážeme nejen Filipiny, ale i kousek jiné Asie, takže letenky do Vietnamu v době Velikonoc se zdály být dobrou volbou a já byla zvědavá, jak se Vietnam proměnil za 13 let, kdy jsem tam byla naposledy. 

První zádrhel přišel pár dnů před odletem, kdy Laďa zjistil, že letenky sice zabookoval, ale platba neprošla, aniž by to nějakou chybu nahlásilo a letenky tedy koupené nebyly. Na několikatý pokus se mu podařilo koupit letenky další, ikdyž o kousek dražší a den dovolené kratší. No co - den sem, den tam:). 

Protože víc než cílová destinace Ho Chi Minh nás lákal střed Vietnamu, konkrétně historické město, které je nedaleko pláže, Hoi An  a jeho okolí, na několikátý pokus se nám podařilo koupit další letenky až tam a na několik dalších pokusů zažádat on-line o víza, která jsou do Vietnamu stále ještě povinná. 

Žádost nebyla vůbec jednoduchá a i klidný Laďa u ni v jednu ráno dlouho klidný nevydržel. Po vyplnění 7 žádostí pro 7 lidi neprošla platba kartou a žádosti se celé automaticky vymazaly, protože program zřejmě nepočítal s variantou, ze bysme i přesto, že jim v tuto chvíli nefunguje platba, chtěli víza. 

Pro jistotu při dalším pokusu se to celé stalo znovu, asi abychom si zapamatovali čísla pasu a ostatní detaily všech členů rodiny. A protože jak Laďa zhodnotil chtějí vyplnit snad i číslo bot, vyplnit je znovu a znovu, než to prošlo, znamenalo vyplnění 21 žádosti a několik zvednutí tepove frekvence k tomu. Potvrzené dopisy, na základě kterých by nám měli ve Vietnamu na letišti udělit víza přišly na poslední chvíli v pátek večer a my si na cely víkend, než jsme v neděli večer dorazili na letiště, oddechli. 

Na letiště jsme dorazili v předstihu, což většinou neděláme, ale chtěli jsme mít klidne odbavení, jistotu, že odletime a ideálně kávu k tomu. Kvůl chybějícímu písmenku v křestním jméně babičky nebyla ani káva, ale ani babička s Laďou v letadle a jen tak tak jsme stihli nastoupit do letadla bez babičky, Ladi a společného kufru. 

Vietnam tedy začal trochu jinak a v jiném počtu, než jsme si představovali, ale vše má svůj důvod a možná bylo důvodem to, aby babička viděla i kousek Honk Kongu, přes který hned následující den po vyřízení nové žádosti přiletěli. No co - den sem, den tam:). 

První dva dny jsme strávili na údajně jedné z nejhezčích pláží Cua Dai, která nás při prvním pohledu dost překvapila a nebýt toho, že jsme si to o ni přečetli, asi by nás to nenapadlo. Před cca 5 lety se tu pláž tzv. ztratila, což znamená, že po dlouhých deštích, větru a vlnách se 300 metrů pláže s pískem ztratil. Vietnamci to vyřešili po svém, na břeh moře podél pláže umístili obrovské dlouhé pytle s cementem a zbytek nechali žít vlastním životem. Takže představa ležení na břehu more s výhledem na moře se změnila v lezení před pytlem s cementem. Naštěstí jsme našli kousky pláže bez pytlů a tak ten relax na pláži nakonec nebyl špatný a poslední den jsme si dokonce říkali, ze ta pláž je fakt krásná. Minimálně na ni bylo vidět, ze krásná bývala a budeme Vietnamcům držet pěsti, aby ji příroda brzy dala její krásnou tvář a jim se tak vrátili turiste a živobytí. 

První výlet, na který jsme se vydali byl do starého chrámového městečka “My son”. Z Hoi An, kde jsme byli ubytovaní to bylo cca hodinu jízdy autem a určitě to je výlet, který stojí za to, ikdyž je smutné procházet se mezi chrámy, které pochází z 13-14 století, přežili tisíce let a vědět, ze relativně nedávná vietnamská válka se na nich podepsala tak, ze už je po chrámech opravdu jen málo památky.

Odpoledne jsme ještě vyrazili na kopec za město Da Nang, kde je více než 60 metrová socha Buddhy, dlouhá socha ležícího Buddhy, spousta buddhistických chrámu a k tomu nádherný výhled na město a moře. 

Další den nás zlákal nedaleký ostrov Cú Lao Chám, který je součástí 8 malých ostrovů, které jsou jako mořský park zapsány do seznamu Unesco.

Na ostrov jsme dorazili rychločlunem za asi 30 minut a poznali jsme, že rychločlun je od slova rychle, takže tak s námi opravdu jel a jako vždy na asijské lodi jsem měla více než jen radost z toho, že máme všichni vestičky. Kapitán nám chtěl zřejmě udělat radost a tak hned po startu udělal několik opravdu prudkých zatáček, po kterých se nahne na bok člun i můj žaludek a já měla chvíli pocit, že brzy pojedu břichem ve vodě.

Na ostrově jsme viděli hodně těžký život domorodců, často se živících rybolovem a prodejem všeho možného, obhlédli jsme místní školu, která zajišťuje jediné a opravdu velmi základní vzdělání pro místní děti, omrkli jsme další budhistický chrám a jeli se plácnout na pláž s bílým pískem a vzhledem k vietnamskému jaru poměrně studeným mořem. Na pláži nejsou žádné resorty, téměř žádní lidé a tak jsme si užili chvíli klidu - kromě dědy, který se rozhodl sednout do stínu palmy, která po pár minutách uchvátila i vícečlennou rodinu, která se v jeho okolí rozhodla poobědvat, a přestože pláž byla veliká, v dědy těsné blízkosti jim zřejmě bylo dobře :).  

Spousta Vietnamců neuvěřitelně chválila Ba Na Hill v pohoří Truong Son, kam jsme se vydali další den. Jedná se o místo nedalo od moře a důležitého přístavu, nicméně v docela velké nadmořské výšce, proto si  zde Francouzi v době, kdy byl Vietnam francouzskou kolonií vybudovali malé městečko, vystavěli spoustu vil a jezdili sem  za kouskem chladnějšího čerstvého vzduchu. Poté, co Francouzi z Vietnamu odešli, nezbylo po městečku moc památky, ale v nedávných letech tu Vietnamci vybudovali v podobném duchu připomínku tohoto místa.

Na kopec vedou hned 3 super moderní lanovky s určitě nádherným výhledem na pohoří a deštné pralesy zároveň a pokud by nebyla taková mlha, že po pár metrech jsme byli rádi, ze jsme viděli kousek lana, na kterém lanovka jela, byl by to náš hlavní cíl. 

Jednou z lanovek jsme zhruba do půlky kopce vyjeli, šli se projít francouzskou zahradou a měli pocit, že se procházíme ve Versailles. Protože Francouzi si sem jezdili hlavně odpočinout, nechyběl tu poměrně velký vinný sklípek, koloniální budovy a protože se jednalo o buddhistickou část Asie, stál tu opravdu nádherný buddhistický chrám Linh Ung Pagoda, 27 metrů velká socha Buddhy a vše, co k tomu patří. Tuto část jsme si minimálně my s Dorotkou užily nejvíc, protože ja v těchto chrámech čerpám energii a nacházím zklidnění, Dorotka si zamilovala zapalování vonných tyčinek a snaží se napodobovat budhisty v jejich rituálech.

Další lanovkou jsme už trochu za deště vyjeli až na úplný vrchol, který byl v nadmořské výšce 1400 metrů a kde bylo kompletně nově vybudované kýčovité evropské městečko a zábavní park k tomu. Kvůli tomuto sem většina vietnamských rodin jezdí a mají pocit, že jsou v Paříži. Na jednom plácku tu najdou spoustu francouzských památek, včetně Moulin Rouge, francouzské pekárny, restaurace, kostely. 

V této části jsme se najedli a byli rádi, že jsme nasedli na lanovku a jeli zpět dolů, ikdyž hned poté, co jsem to chtěla zkritizovat jsem si uvědomila, jak jsem před pár roky v pražské zoo obdivovala hinduistické chrámy, ganeshu a shivu a radši tu kritiku polykám:). Pro spoustu Vietnamců je to jediné setkání s Evropou a edukativni význam to určitě má. 

Pokud by se někdo v těchto končinách objevil, kvůli lanovce a výhledum na hory a džungli se sem určitě vyplatí jet, mezistanice se zahradami a pagodami je nádherná, ale prohlídka horní stanice lanovky asi může být s čistým svědomím vynechána. 

Protože jsme bydleli kousek od krásného historického městečka Hoi An, které je cele zapsané v UNESCO, 2 večery jsme v něm strávili a byly to určitě nejzajímavější večery a procházky ve Vietnamu. Městečko je plné starých koloniálních domů, protíná ho řeka plná malých vietnamských lodiček a večer na ní pluje spousta papírových lotosových květu, ve kterých jsou zapáleny svíčky. Vedle toho jsou domy, stromy a cele ulice pokryty papírovými lampionkami různých barev, které svítí a dělají tak krásnou atmosféru, že jsme neodolali a jeden památeční domu též koupili. Na mých fotkách bohužel tato atmosféra nevynikne, ale kdo se chystá do Vietnamu, toto město by neměl vynechat a alespoň jeden večer v něm určitě strávit. 

Poslední den jsme brzy ráno přeletěli zpět na jih Vietnamu a den si užili ve městě Ho Chi Minh, kde jsme se setkali hned s několika kamarády, kteří tam momentálně žijí a prošli si staré centrum, které není moc velké.

Za těch 13 let, kdy jsem ve Vietnamu byla naposledy, se Vietnam neuvěřitelně proměnil. Do očí bijící rozdíl se týká dopravy, protože dřív tu jezdily pouze motorky, nyní přibylo spoustu aut, nových domů, restaurací, hotelů a určitě turistů. I tak je Vietnam stále krásný, je tu nádherná příroda, budhistické chrámy, milí lidé a vynikající jídlo.