Další postřehy ze života na Filipínách - aneb jak se nám tu žije

Bude tomu rok, co žijeme na Filipínách, a tak myslím nastává ten správný čas na shrnutí našich dojmů a toho, jak tu vlastně žijeme, což čas od času někoho z vás zajímá.

• Bydlení už dávno máme, šváby bohužel taky:). Tento tvor tu zkrátka žije, žil dávno před námi a bude žít i dávno po nás. Přestože bydlime ve 46. patře, kam jsem myslela nemají šanci vylézt,   dalo by se u nás jíst z podlahy, hrneček od čaje přes noc ve dřezu nenechám, ani kdybych ho měla radši hodit do koše, jsou tu. Likviduji je, jak se dá, zkouším na ně být hodná, koupila jsem jim vše, co tu pro ně prodávají, od různych gelů, co prý mají moc rádi a vyprovodí je do nebe, přestože tam rozhodně nepatří, prolejzačky, ve kterých na ně čeká nejedna dobrota, která je opět nasměruje do nebeských výšin, ... a jen čekám, kdy pochopí, že jsem k nim velmi tolerantní, ale v našem bytě je fakt nechci.

• Děti už chodí od srpna do mé vysněné školy a zatím jsem nadšená já i oni. Za jedno mám dopoledne “volno” a mužů chodit v klidu do sprchy, na záchod, na nákup potravin, vařit, péct a uklízet a pak taky se na to můžu vykašlat a můžu dělat něco, co mě baví:). Denně tak chodím na jógu, kávu, sportovat a potkávat se s lidmi, kteří tu žijí též a jsou zkrátka úžasní. Další a hlavní bonus je, že děti mají ve škole spoustu vyžití, možnost používat dětské hřiště, sportoviště, knihovnu, kantýnu, prostě ráj, který je v Čechách běžný jen tak na ulici, tady se za to platí téměř zlatem:). 

•  Theo je prvním rokem ve školce bez Dorotky a tak nějak jsme čekaly, že se mu po ní nebo mě bude stýskat, ale nedošlo na to. Díky tomu, že jeho tisková mluvčí už chodí do školy, snaží se mluvit anglicky i on a to  je obrovsý pokrok, protože ještě nedávno nemluvil ani česky. Líbí se mu tam navíc tak moc, že ještě hodinu poté, co pro něj přijdu, jsem s ním ve školce a čekám, až si dohraje, rozloučí s učitelkami a sbalí milion aut, které si tam každé ráno nosí:).  

• Dorotka začala chodit do první třídy, která se skládá z 17 dětí z asi celého světa.  Mají 2 hlavní učitelky, poté jednu další specializovanou na art, druhou na music, třetího borce na tělocvik. Žádné známky, žádné domácí úkoly, jen spousta učení formou sáhnu si, vyzkouším, pohraji si, popovídáme si o tom, něco na to téma vytvoříme, něco si na to téma zazpíváme a sem tam připravíme i nějaké vystoupení. Jediná stížnost z její strany padla na krátké přestávky, které mají 30-45 minut. Jsou věci, které se skrz generace a světadíl nemění:)

• Škola dost zaměstnává i mě, takže kromě  “parent reeding”, kdy chodí rodiče 1x týdne do školy dětem číst knížky - samozřejmě v angličtině, takže každé druhé slovo Dorotka opravuje moji úžasnou výslovnost:), probíhají různé “parents coffee”, kde se rodiče seznamují navzájem, ale zároveň i s různými tématy typu - jak naučit dítě čtecím návykům, jak dítě vést k rozumnému používání tabletu a notebooku, atd. Často je to velmi zajímavé, takže zatím vymetám, co se dá. No a abych se nenudila, přihlásila jsem se dobrovolně, zatímco ostatní rodiče něco hledali na stropě, zemi nebo v taškách :), a stal se ze mě “room parent”, což znamená, že je na mě, organizovat různá setkání rodičů, setkání dětí mimo školu, vánoční párty, atd. Doma mě neposlouchá nikdo :), mé organizační schopnosti neocení také nikdo, tak to zkouším alespoň ve škole a socializujeme se tak díky tomu skrz všechny možné národnosti a kultury, jak se dá:). 

• Víkendy se stále snažíme trávit na cestách, poznáváním Filipín, které jsou mimo Manilu nádherné, ale také dost drahé. Drahé je tedy hlavně to, pokud se chceme alespoň vzdáleně přiblížit  nějakému hygienickému standardu ubytování a jídla, což s dvěmi malými detmi stále ještě chceme, ikdyž abych byla upřímná, dávno jsou pryč časy, kdy mi bylo jedno kde, jak a v čem spím a hlavní kritérium bylo spát pod 5 dolarů na noc:). 

• Naštestí  jsme už našli i pár fajn aktivit i v Manile, takže se nehroutím, pokud náhodou do přírody nevyrazíme. Moc rádi v Manile chodíme bruslit do Mall of Asia, což je obrovský obchoďák podobný našemu, jen mnohonásobně větší. Na ledě se úžasně ochladíme, navíc mezi Filipíncema vypadáme minimálně jako Verner s Jágrem dohromady. Do školy můžeme jít zahrát tenis, oceňujeme cca 1,5 km dlouhou trasu na kolo, horolezeckou stěnu, bazén, muzea, které jsou kupodivu hodně hezké a tak nějak se učíme vystačit si s málem v porovnání s Čechami.

• Filipíncum stále nerozumíme. Ani jejich řeči, ani mentalitě, ale máme je rádi :). Jsou usměvaví, to bysme se od nich mohli učit, nic moc neřeší, což občas nebývá úplně to ono, když s nimi něco řešit chcete, na všechny otázky typu co, kdo, proč, jak,.... odpovídají “Yes mam”, (zkratka od madam), takže se od nich nic moc nedozvíme. Jsou úplně jiní, ne lepší, ne horší, zkratka jiní. Občas si říkáme, jak toto můžou, copak to nevidí, copak to neví, jak to blbě dělají, atd., ale to je jen známka toho, že jsme stále na dlouhé cestě naučit se tolerovat a nehodnotit:). Co je “normální” pro nás, je nenormální pro ně a naopak. 

• Filipínci, kteří se dostanou do Manily a mají pár peněz  jsou dost konzumní, milují obchoďáky, fast foody, nákupy, sladké, smažené, ....a všeho si dopřávají dle výše jejich rozpočtu vrchovatě. Ti ostatní, žijící v provinciích zdaleka obchoďáky neřeší, žijí velmi skromně, na zahradě mají banány, mango a kokosový ořech a často zřejmě sní o životě v “luxusu”, v Manile. Bohužel poté, co přijdou do Manily zjistí, že vlastně nemají potřebné vzdělání, živobytí, dokonce ani na cestu zpět do provincie a proto poté končí ve slumech, kde zakládají rodinu a žijí tam celé generace. 

• Vánoční výzdoba zde frčí už od října a je trochu v rozporu s halloweenskou výzdobou, která tu touto dobou frčí též. Občas se mi zdá, že se předhání, která ta výzdoba bude větší, a která bude víc vidět :). Zrovna tak od října se tu všichni připravují na zimu a nedají se tu téměř koupit letní věci typu šaty a tílko.  Přichází tuhá zima, která nabere na obrátkách v lednu a únoru, kdy teploty během noci mohou lehce klesnout i pod plus 30, někdy dokonce ve 3 ráno až na 26 a byl tedy čas zaplnit obchody kožichy, kabáty, svetry a teplými kalhotami. Holt budu muset s novým tričkem a šaty počkat do jara:). 

• Doprava v Manile je stále mizerná, ale nějak jsme se s ní naučili žít. Ne, že by nás začaly bavit 70 km trasy, které trvají 3 hodiny, ale když s tím člověk počítá a ví, že stejně nemá na výběr,  pokud nechce sedět doma, zapomene na to, že v Čechách by to jel hodinu, na určitých silnicích i mnohem méně. 

• V Manile je zkrátka hodně aut, totálně nevyladěné semafory, často do řízení křižovatky mluví policista, čímž udělá mnohem větší chaos, řidiči neustále přejíždí z pruhu do pruhu za účelem zrychlit jízdu o 3 vteřiny, nicméně často tím zastaví provoz i tam, kde by byl bez těchto manévrů relativně plynulý. Jeepney, typický a téměř jediný Filipínský autobus a zároveň téměř jediná mněstská hromadná doprava na cca 17 milionů lidí, zastavuje mimo zastávky na každém rohu, mimo Manilu vede často jedna silnice, do které se po pár metrech připojují motorky všeho druhu a vzhledu, opět jeepney, kola a cokoli co jezdí. Zásadně se auta z vedlejších silnic nepřipojují v momentě, kdy je hlavní silnice volná, ale stylem kdo dřív jede, ten má přednost. 

• Moc ráda chodím pěšky, ale v Manile je to na 99% místech (kromě naší čtvrti) nereálné z důvodu chybějících chodníků. V naší čtvrti chodníky sice jsou, nicméně je zde tzv. newyorský systém "streets" a "avenues", které se co pár metrů křižují a každý semafor překvapí odpočítáváním zelené barvy a dost často začínám na číslovce 120 :). Vzhledem k tomu, že zelenou vlnu tu neznají, takto mi odpočítávají každou křižovatku a trénují moji trpělivost :) 

• Když ten náš rok na Filipínách shrnu - jsme nadšení. Ani ne proto, že by to tu bylo tak báječné, ale proto, že je to úžasná zkušenost, ze které myslím budeme ještě hodně dlouho čerpat. Poznáváme jiný kout světa, jinou kulturu, jiné zvyky, užíváme si cestování, snažíme se hledat pozitivní i tam, kde není vidět na první pohled. Už teď vím, že až se jednou vrátíme, budeme si ještě mnohem víc vážit života v Čechách, kde je vše tak jednoduché. Nikdo neumírá hlady, každý má automaticky nárok na vzdělání i zdravotní péči, každý má alespoň jedny boty, se kterými se může projít po chodníku, může vyrazit do parku a do přírody, za kulturou, za sportem, nebo se jen tak nadechnout čerstvého vzduchu,.... Výhodu čtyř ročních období v porovnání s obdobím vedra a ještě většího vedra, jak říká má kamarádka, ani zmiňovat nemusím :). Myslím, že nejeden Evropan si tu s láskou vzpomene na sychravý, ale barevný podzim, tuhou, ale krásně bílou zimu, ve které tak moc chutná čaj a nohy u krbu, na jaro, kdy se příroda probouzí k životu a vše hraje spoustou svěžích barev.