Norsko 2022

Po 4 rokách cestování po Asii jsme chtěli projet kousek Evropy, a protože každý rozumný člověk si jede v létě užít teplo na jih, my se rozhodli pro jiný směr a jeli na sever.

Letenky do Osla byly sice levné, ale my to vzali se zastávkou v Berlíně a dánském Legolandu do Norska autem, což nám umožnilo do kufru nabalit stan a spacáky, protože plan byl jasný, spát v přírodě a probouzet se s nádhernými výhledy uprostřed divočiny.

Jen tak mimochodem jsem do kufru hodila slaboučké péřovky, nepromokavé kalhoty a čepice jsem zamítla, protože by přeci jen zabraly dost místa a ten jeden chladný den v horách přežijeme.

Mé plány na letní dovolenou vzaly za své už první den, kdy nám pršelo na trajektu, po vystoupení z trajektu, cely první den a při kontrole předpovědi počasí jsem zjistila, ze bude pršet každý den. Chvíli jsem přemýšlela, kam jinam by se ještě dalo popojet, ale mnoho možností už z Norska nebylo a pohledy zbytku auta na návrh změny trasy nevypadaly nijak přívětivě, tak jsem jen začala počítat, kolik použitelných bot máme a kde je budeme sušit.

Celkem záhy mi také došlo, že stan a spacáky můžeme nechat na dně kufru, pokud nechceme zmrznout a naše dobrodružství mohlo začít! 

Z trajektu mezi Dánskem a Norskem jsme vystoupili v Kristiansandu a zamířili jsme na severozápad do města Stavenger, odkud jsme se další den už těšili na náš první výšlap. 

Namísto ve stanu jsme se ubytovali v hotelu, který sliboval snídani a hlavně střechu nad hlavou, což se při té deštivé noci a ránu dost hodilo a ještě si navečer prošli město, kde je moc hezký přístav, ulice se starými domy a hlavně se konečně dobře, ale draze najedli. To slovo draze platí na celé Norsko ale zřejmě když chceš přírodu a zimu v létě, musíš si  připlatit. 

Ráno projíždíme nedávno otevřeným nejhlubším a nejdelším podmořským tunelem na světě (300 m pod mořem, 14.4km dlouhý), který spojuje Stavanger s městem Tau, kousek od kterého je začátek našeho vyslapu. 

Po krátké zastávce v obchodu s čepicemi, ano, došlo i na ně, se vydáváme na výšlap na asi nejznámější skalní plošinu v Norsku, s názvem “Preikestolen”. 

Cesta nahoru není náročná, trvá zhruba 2 hodiny svižným tempem, tzn. zahřát se nebyl problém a vzhledem k tomu, že se střídá slabý déšť se silným, nikdo z nás, ani děti, to nechce moc zdržovat. Když se dostaneme nad prvotní strmé stoupání, na chvíli přestane pršet a otevřou se překrásné pohledy na okolní hory a fjordy. 

Děti utrousí něco ve smyslu “zase ty výhledy”, ale ja jim záhy vysvětlím, že je to krásný:). Poslední úsek je potřeba děti držet ideálně za všechno, co jde, protože se jde po celkem úzké hraně, ze které se případně padá 600 metru dolů, ale naštěstí se děti bojí víc než my a drží se doslova u zdi. Když dojdeme na vyhlídkovou plošinu skály, ze které vede 600m dlouhá kolmá stěna do moře, aniž by tam bylo nějaké zábradlí, což adrenalin lehce navyšuje při přiblížení k hraně, musíme si dát tatranku a počkat, než trochu foukne a mraky a mlha nám ten pohled dolů na fjord a okolní hory otevřou.

Pohled je to fakt nádherný, přestože do azura má obloha hodně daleko a nevidíme díky mrakům ani náhodou celý fjord, ale i tak to stojí za to. Kromě nás se tu před pár lety natáčel i jeden díl “Mission Impossible”, tzn. na srdci mě hřeje to, že na stejném místě svačil i Tom Cruise a stejne si určitě na hraně skály dělal fotku:). 

Cesta dolů už uteče celkem rychle a po dalších 2 hodinách sedáme do auta a míříme zpět do Stavanger na večeři a pak dál na sever, trajekty a úzkými krásnými silničkami, které kopírují hranu fjordu, a na kterých se musíme domlouvat s kozami, jestli bychom mohli projet, až k vesničce Markhus. Do nečekaně krásného apartmánu s fantastickým výhledem na fjord dorazíme kolem půlnoci, přeneseme spící děti do postelí a já se ještě stihnu vyděsit při čtení něčího blogu, protože zjišťuji, že jsme na druhý den nezajednali parkování u začátku túry na ikonickou skalní plošinu Trolltunga, tzn. bude nás to stát další min 4 km do kopce, a protože předpověď byl opět déšť, i bez toho výstup trvá 8 hodin pro dospělého sportovce, tento výšlap s těžkým srdcem vzdáváme a místo toho lezeme k vrcholu vodopádu Langfossen. Větší problém, než fakt, že je to celkem strmý kopec, je fakt, že je třeba hledat cestu přes deštěm a vodopádem rozbahněná místa, což je oříšek až takový, že se děti většinou trefí zrovna tam, kde si namočíme i kolena. 

Protože nám tento výšlap a sestup opět pár hodin zabral, sedáme do auta a míříme k národnímu parku, ve kterém je nejvyšší hora Norska, Galdhopiggen, o kterou se chceme pokusit. Dnešní přespání má být jen zastávka na půli cesty, jenže to bych nebyla já, kdybych si nevšimla, že silnice k té krásné horské chatičce je ve skutečnosti jednosměrná, takže sice na přespaní dorazíme do krásné horské chaty, ale zítra se budeme muset celkem velký kus cesty vracet. 

Tak me osobně to trochu dostalo, sprostá slova tady nechci používat, ale děti vypadaly dost spokojeně, protože  majitel měl 4 krásné psy a to našim dětem ke štěstí stačí. 

Já se ještě s majitelem večer stihla pobavit na téma tipů na nějaké výšlapy na další den, ať už té zajížďky využijeme a nakonec se z toho vyklubalo jedno z nejhezčích míst v Norsku, kde jsme navíc byli úplně sami, protože moc turistu si dobrovolně tuto zajížďku v nabitém programu neudělá. 

Ráno se na doporučení vydáváme na 10km procházku kolem jezera Slondal, a přestože klasicky vyrážíme v dešti, jen co dorazíme k jezeru, obloha se roztáhne a za téměř azurového počasí jezero obejdeme kolem dokola a cestou nevíme, jestli vic obdivovat krásně zelené jezero, se zasněženými kopci okolo, ještě zelenější travičku, která je i na střechách všech domečků, které slouží pastevcům ovcí, kterých tu je stovky, přičemž kromě těch ovcí tu nepotkáváme nikoho, takže hotový ráj na zemi. 

Až ke konci opět zmokneme tak, že si po příchodu na chatu musíme usušit i spodní prádlo, abysme vůbec mohli sednout do auta a vydat se do hor.

Cesta do hor je asi nejhezčí, co nás tu potkalo, připomíná nám to hory na Zélandu nebo v Cradle mountains v Tasmánii,  a jen litujeme, ze nemáme campervan, se kterým bychom mohli zastavit a přespat kdekoli, protože ta místa na prespani s tim nejhezčích výhledem jsou úchvatná, ale protože ve stanu bychom zmrzli, nezbývá než dojet až do penzionu. 

Brzy ráno vstáváme a vyrážíme k parkovišti, odkud se vychází na nejvyšší horu Norska “Galdhøppigen”. Poprvé předpověď slibuje slunečné počasí a sice jen 5 stupňů, ale co už. Těšíme se, jak zdoláme nejvyšší horu a pokocháme se výhledy na Norsko z výšky. 

První třetina cesty je dost strmé lezení do kopce po obrovských kamenech, ale s fantastickými výhledy, a protože děti většinou začátek cesty mají energie na rozdávání, plus minus to vyběhnou jak kamzici a ja mám co dělat, abych jim stačila. Vždy, když dojdu Thea, dočkám se věty “mami, proč jsi tak pomalá?”. Po cca 1,5 hodině čekám, ze se to zlomí a úhel stoupání se trochu zmírní, přeci jen už zacinam cítit všechny svaly, i ty, co nemám, nicméně není tomu tak, jen se dal nepokračuje po kamenech, ale po sněhu. 

Tam už trochu zaostáváme, celkem to podkluzuje, nejde to tak rychle, nicméně stále máme dost sil a ani odpověď “ještě tak 3 hodiny”, na otázku, “kolik to ještě nahoru je”, nás neodrazuje a šlapeme dál. 

Stále mám v hlavě, že se stmívá až po jedenácté a tak máme času dost.  Když se po další cca 1,5 hodině stoupání dostáváme na hranu, odkud je úžasný výhled na téměř všechny světové strany a vrchol hory je nedaleko, právě za sebou máme sněžení, protože se na tu azurovou oblohu nějak připletl sněhový mrak, fouká tak, že mám strach, ze nám to odnese omrzlé prsty na rukou a se shora se vracející dvojice mladých sportovců nám říká, ze dál fouká ještě mnohem víc, což už si upřímně ani neumím představit, že ten vrchol, který vidíme, není vrchol, ze z něho se jde ještě dolu, nahoru, dolu, nahoru a teprve pak budeme na vrcholu, kde je zataženo a nic vidět není, s těžkým srdcem, nicméně se soucitem ke svým omrzlym dětem, kterým jsem na letni dovolenou zapomnela pribalit rukavice, otáčime a k radosti děti sjizdime sněhové úseky po zadku, po břiše nebo po botách. 

Tim se z hiku, který začínaly děti proklínat, stává jeden z nejlepších výletu v Norsku a když jsme se doklouzali dolu, Theo odpověděl, ze chce znovu nahoru. Takže namísto trauma v nich zůstal nádherný zážitek a ja si slibuji, ze si tu horu jednou stejne vylezu! 

Pokračujeme odtud dal na severozápad, tentokrat k fjordu “Geiranger”, což je asi jedno z nejturistictejsich míst v Norsku, zapsané v Unesco, a kde se ubytovavame úplně na břehu fjordu, v krásne chatičce, odkud rano z postele pozorujeme priplouvajici zaoceanskou loď, která nám pluje před okny. 

Konečně si davame 2 noci na jednom místě, tak i večer uzijeme terasu, kde ještě o pulnoci za světla, zabaleny do dek, pozorujeme fjord. 

Další den rano jdeme prozkoumat městečko, davame uzasnou kavu, zamlouvame loď a v mezicase si ještě odbeheneme mrknout na vodopád, který padá do fjordu a na moc hezkou výstavu o tom, jak vznikají fjordy a o této oblasti obecně. Odpolední projížďku lodí fjordem bohužel opět provází déšť, ale sem tam se kousek modra na obloze objeví a tak nějaký ten hezky pohled skrz vodopády máme a umíme si díky tomu představit, jak se asi barva vody musí zbarvit do neuvěřitelne krásne zelené, když do ni zasviti. 

Vzhledem k tomu, ze předpověď počasí pozítří ukazuje slunicko, vynechavame původně plánované ledovce a vyrazime projet ikonickou Troli stezku, kde čekáme na alespoň kousek otevřené oblohy a pokračujeme dal do parku Rondane, kde si ten predpovezeny azurovy den uzijeme nějakým vyslapem. 

Ubytujeme se v krásne horské chatě v oblasti, která bude zřejmě v zime hodně využívana bezkari a tak dalsi den uzivame 18 km vyslap příjemným terénem, který nám trochu připomíná Korutany, a kde každý rozcestník ukazuje vedle pěších tras i bezkarske trasy. 

Po další noci v parku  nás čeká  přejezd do Osla, který si zpříjemňujeme návštěvou olympijského muzea v Lillehameru, které stojí za to!

Poslední den travime v Oslu, kam za námi přijela i kapela Queen, na kterou se nám na poslední chvíli podařilo sehnat lístky a měli jsme uzasny zážitek:).