Ostrov Palawan

Když se blížil víkend, kdy měla doletět naše vzácná návštěva v podobě českého kamaráda, začali jsme hledat levné letenky na nějaký hezký ostrov, který bude pro návštěvu zajímavější než zůstat v Manile a shodou okolností padla volba na Palawan, který mě lákal už v době, kdy jsem o Filipínách pouze snila.

Ráno, v den odletu, jsme si zajednali ubytování (není přeci třeba spěchat s nedůležitými věcmi) a s trochou štěstí v podobě plynulé dopravy v Manile stihli odletět do Puerta Princessa, což je hlavní  město a zároveň hlavní letiště na Palawanu, o kterém Theo konstatoval hned po příletu, že se mu  nelíbí, protože tam není hodně letadel. 

Po pár jízdách dětí na kufru jsme přesedli do auta a pokračovali necelé 2 hodiny celkem svižné jízdy do Sabang. V autě jsme se postupně všichni připásali a přesedli v autě co nejvíc dozadu, abysme v případě srážky s motorkou případně neosvětleným náklaďákem, ze kterého trčelo hned několik železných tyči, měli nějakou šanci:). Naštěstí řidič není žádné ořezávátko a všechny v naších očích prekérní situace zvládl a začínáme si zvykat, že pro ně jsou neosvětlený auta, z boku vjíždějící motorky aniž by dali přednost v jízdě, poměrně rutinní záležitost :).

Sabang nás nadchnul hned po příjezdu, přestože bylo už asi 10 večer a nebylo vidět na krok. Náš resort Sheridan byl umístěn přímo na pláži, z pokoje to byl jen skok do bazénu a šplouchání vln bylo slyšet i na terase. 

Celý první den jsme se rozhodli v podobě Ladi slov nedělat “nic”, což znamenalo minimálně se vykoupat v bazénu, zhoupnout v síti, postavit nějaký ten hrad z písku, vycákat se v moři, a protože já vydržím dělat nic zhruba stejně dlouho jako děti, prošla jsem pláž z jednoho konce na druhý a byla nadšená z téměř žádných lidí, úžasné prázdné pláže lemované palmami na jedné straně a spousty filipinských barevných lodiček v přístavu na straně druhé. Před západem slunce jsme ještě vyrazili hledat čínský chrám a našli ho jen díky velkému počtu příchozích čínských mnichů, protože z venku to na žádný chrám nevypadalo. Vevnitř to bylo o kousek lepsi, ale větší zážitek jsme měli spíš z cesty než samotného chrámu.

Ještě ten den jsme si objednali výlet k sedmemu divu světa, nejdelší podzemní řece “Subterraenan river”, což je i díky jejímu zapsání do UNESCO velký tahák pro turisty jedoucí na Palawan. Abysme se jen nevezli lodí, objednali jsme si ještě průvodce na cestu zpět džunglí, což se nám všichni Filipínci snažili rozmluvit a ještě ráno se nás ptali při pohledu na děti, jestli to opravdu myslíme vážně . Na chvíli mě to upřímně vylekalo, ale tím, že jsem našim dětem věřila, ze něco ujdou, hned jsem ty myšlenky na vzdání se odehnala.

Brzy ráno jsme vyrazili lodí po moři směrem ke vchodu do podzemní řeky, a protože těm filipinským lodičkám, které jsou sice na pohled nádherné, až tak moc nevěřím, byla jsem po celou, ikdyž docela krátkou plavbu docela ráda, že zpět půjdeme tou džunglí a nemusíme do té lodičky sedat znovu. 

Vystoupili jsme na nádherné pláži a došli ke vstupu do jeskyně, odkud nás provezla lodička z těch více než 8 km asi kilometrem a kousek. Jeskyně byla fakt krásná, plná krápníků a netopýrů a na rozdíl od Boskovskýchch jeskyň kousek od mého rodiště v ní bylo dost teplo:). 

Přišla chvíle na tajné občerstvení děti, protože jídlo se zřejmě s ohledem na drzé opice nesmí do těchto míst nosit, seznámeni se s naši průvodkyní vypadající poměrně staře, ale ve skutečnosti jí bylo pouze 32 let (asi těch 7 děti během 7 let udělalo své) a gekonem, ktery čekal u vstupu do džungle a na chvíli ve mě vyvolal další pochybnosti, jestli přeci jen nechci jet zpět radši lodí a vyrazili jsme do džungle. 

Na začátku cesty byla kromě již zmíněného gekona cedule, že se bude jednat o cca 3,89 km ke konci džungle, což jsme si dost oddechli a nabrali pocit, že levou zadní včetně dětí, nicméně po cca kilometru krásné cesty do spousty, ale spousty schodů jsme potkali další ceduli s nápisem 4,1 km do konce džungle. Tím přišla další chvíle, kdy jsem si říkala, jestli by bývala ta loď nebyla lepší, ale další cedule už začala kilometry odečítat, takže jsme cestu s menšími krizemi dětí nad ušpiněnými kalhotami Dorotky a bolavých nožiček Thea zvládli. 

Vlastně až na pár posledních metrů, kdy nesl Laďa Thea v ruce, děti šlapaly jak hodinky, a že cesta to byla docela náročná i pro dospělého, nahoru a dolů v bahně a po kamenech. Ale viděli jsme opice volné žijící v džungli, bambusy plné vody k pití, spoustu úžasných stromů a přírodu, kterou z Čech neznáme a na konci džungle nás čekala naprosto úžasná pláž, kde děti hned naskákaly do moře, na stromy a chytly energii na další cca hodinu chůze po pláži zpět.

Po pozdním obědě děti usly a spaly až téměř do večera, což jim dalo energii na to, aby nám dělaly společnost i celý večer, tak nevíme, jestli ještě někdy tato vzácná návštěva dorazí:). 

Na náš třetí a poslední den jsme měli v plánu azurové nebe a relax na pláži, nicméně už cestou na snídani by se hodil deštník a tak jsme rovnou vyrazili mrknout na vodopád, který neměl být pěšky daleko. Cestou jsme šli kolem domů místních lidi, kde se toulalo spousta psů, dětí, slepic a tak bylo pořad na co koukat. K vodopádu to bylo na rozdíl od předchozího dne po rovině, ale poměrně dlouho po kamenité pláži, která se skládala z docela velkých kamenů, s čímž jsme si sice poradili, ale přeci jen to dětem chvíli trvalo. Mezi kameny se, ale dalo najít spousta fakt velkých a hezkých mušlí, o které bylo po zbytek cesty rvačka. Vodopád stál za to, mezitím se vyčasilo a tak jsme zbytek dne strávili na pláži.

Na Palawanu je toho vidět mnohem mnohem víc, takže jsme tu rozhodně nebyli naposledy.