Sopka Mt. Pinatubo

Výlet k jedné z nejničivějších sopek 20. století s názvem " Mt. Pinatubo" nás lákal od doby, kdy jsme doletěli na Filipíny.  Sopka vybuchla v roce 1991 a v kombinaci s tajfunem, který dorazil v ten samý čas do stejné oblasti, zničila velký kus země a dodnes je v okolí sopky téměř měsíční krajina, kterou se dá projet pouze džípy do místa, odkud se zbytek cesty absolvuje pěšky až k tyrkysovému jezeru Pinatubo, které vzniklo po výbuchu. 

Jediné, co jsme potřebovali zjistit před cestou bylo, jestli je pěší tůra možná podniknout s dětmi a jestli to ušlape minimálně Dorotka (6 let), protože Theo se v případě nouze stále ještě vejde do nosítka.

Dle Filipinců je to jako spousta jiných pěších výletů nereálné, ale naštěstí dle dalších Čechů, kteří už výlet sice bez dětí, ale absolvovali, to reálné je, takže jsme na nic víc nečekali a první volný víkend vyrazili. 

V pátek při objednání výletu (zajednání džípu a průvodce, bez kterého se tu téměř nikam nesmí) jsme se dozvěděli, že děti na výšlap sice můžou, ale musí mít potvrzení od doktora, že jsou zdravé. K doktoru, kde maximálně něco chytnou, jsem samozřejmě nechtěla, takže jsme se rozhodli, že to riskneme i bez potvrzení a ukážeme jim záznam v jejich dětském očkovacím průkazu, kdy byly před půl rokem na preventivní prohlídce. Filipínci sice v průkazu nerozuměli ničemu, nicméně bylo tam razítko, což je plně uspokojilo, ofotili si co mohli a my měli svolení vyrazit.

Sopka je cca 3 hodiny jízdy autem od Manily, proto jsme vyrazili na pohodu o den dřív, ubytovali se v Eco Art resortu, kde jsme dali dětem volný program, což znamená, že byly celé odpoledne namočené v bazénu a díky tomu byla o kousek větší šance, že další den budou šlapat na sopku bez větších protestů. 

V neděli nás budík probudil ve 4:45, vyskočili jsme, Theo dokonce se slovy "Já jsem spal rychle" a vyrazili na cca hodinovou jízdu autem k vesničce, odkud se vyráží na poznávání krajiny pod sopkou, sopky a jezera Pinatubo.

Na cestu jsme si od místních dětí koupili hůlky, nasedli do džípu, který jsme později zjistili byl asi nejstarší a nejhorší ze všech, které jsme na cestě potkali a vyrazili vstříc dobrodružství.

Cesta džípem vedla opravdu téměř měsíční krajinou, jediný život představovali býci, kteří se procházeli vedle cesty nebo dokonce před cestou. Náš opravdu velmi, ale velmi starý džíp nebyl v nejlepší kondici, takže při jednom z milionů zadrncání se urvala střecha na jedné půlce džípu a my nevěděli, jestli sledovat dřív tu nevšední zajímavou krajinu nebo střechu, o které jsme nevěděli, jestli vydrží do konce cesty. 

Cesta džípem trvala  další cca 1 hodinu a když jsme celí natřesení z toho hodinového skákání v džípu a lehce promrzlí z ranního vzduchu a nevyspání vylezli, bylo chvíli před osmou hodinou ranní. Díky krásnému svěžímu vzduchu, horám a spoustě zeleně kolem nás jsme si připadali jak v ranních letních Alpách a vyrazili jsme na trek k jezeru.

Cesta byla mírně do kopce, trvala Theovým tempem cca 1,5 hodiny a díky spoustě říček, přes které se skákalo po kamenech a hůlkám, které byly s ohledem na balanční chůze po kamenech docela praktické, to bylo víc než zábavné a děti si ani neuvědomily, že jdou. 

Kromě nás a našeho průvodce jsme cestou téměř nikoho nepotkali, většinu cesty šli ve stínu, který vrhaly hory vedle nás a fakt si užívali tu krásnou zelenou krajinu a svěží vzduch, kterého máme na Filipínách velký nedostatek.

Když jsme po té cca 1,5 hodině došli k tyrkysovému jezeru, byl to neuvěřitelný pohled, od kterého nešlo odtrhnout oči. Zatímco jsme se kochali výhledem, Theo hůlkou chytal ryby, Dorotka nabírala energii svačinou a já udělala dalších pár desítek fotek, dorazilo docela dost dalších turistů, takže jsme se vydali na cestu zpět, abysme využili našeho náskoku a nešli spolu s davem japonských a čínských turistů.

Cesta zpět byla mnohem rychlejší nejen díky tomu, že to bylo stále mírně s kopce, ale i díky tomu, že Theo ve vteřině usnul Laďovi na zádech a tak nebylo třeba čekat, než u každého kroku nakreslí klackem kolečko :).

Cestou nás zaujaly malé děti, které tu tráví dny s rodiči, kteří tu prodávají vodu a brambůrky, ať už stavěním domečků z kamenů, hraním si v měsíční krajině nebo praním prádla. 

Když jsme dorazili ke stanovišti, kde na nás čekal náš džíp, rádi jsme do něho sedli a užili si opět dobrodružnou cestu zpět. 

Výlet nepatřil k těm nejlevnějším, jak džíp, tak průvodce si nechají Filipínci hodně zaplatit, ale stojí to za to a já jen věřím, že tímto přispíváme na živobytí lidem, kteří tu před těmi 27 lety přišli nejen o střechu nad hlavou, ale často i o členy rodiny.