Do Tasmánie nejen za tasmánskými čerty

Protože vánoční prázdniny jsou naší hlavní dovolenou a na druhém konci světa je tou dobou léto, po loňském Novém Zélandu, který nás totálně okouzlil, jsme letos vyrazili do Tasmánie, která má být podobná jeho jižnímu ostrovu.

Naše cesta do Tasmánie začala mnohem zajímavěji, než jsme očekávali, protože po 7 hodinách letu jsme při přestupu v Sydney objevili v obou hlavách dětí vši. Tím se nám podstatně zkrátilo čekání na další letadlo, protože najít na letišti přípravky na hubení tohoto hrozného hmyzu, poté to postupně a hlavně nenápadně na záchodě oboum dětem aplikovat a zároveň se u toho drbat všude, protože už jen ta představa, že někdy někde někdo měl vši, zajistí svědění po celém těle nejméně na týden, zabere celkem dost času a my byli rádi, že jsme navazující letadlo vůbec stihli.

Po příletu do Hobartu už na nás na letišti čekalo auto a vyrazili jsme vstříc všemu i všímu dobrodružství. Na radu kamarádek jsem jako první věc šla koupit fólii, med, smíchat ho s tea tree oilem z vlastních zásob a s helmou vytvořenou na hlavě přesně z těchto dobrot přečkat noc. Solidárně a zároveň ze strachu z těchto potvor jsme si to dali i my s Laďou a ráno zbaveni vší, vajíček i pár vlasů jsme koupili to nejlepší sushi v našem životě a vyrazili vstříc příjemnějším zážitkům

. 

Naše první cesta vedla přes vnitrozemí a první pohledy na krásnou přírodu přes zastávku a procházku kolem jezera Lake St. Claire a vyhlídku na Iron Blow až do přímořského města na západě Tasmánie - Strahan.

Ve Strahanu jsme nemohli vynechat 2 výlety, jako první cestu parním vlakem, která vedla pralesem, nádhernou přírodou a pár zastávkami, kdy jsme mohli vyběhnout, nadechnout se, obdivovat přírodu a zároveň jsem si stihla rozseknout dlaň, roztrhnout nejoblíbenější džíny a pod nimi rozseknout ne úplně oblíbené koleno...a to hned poté, co jsem Theovi řekla, ať bože kouká na cestu, že není normální, aby pořad padal:).

Večer jsme ještě zvládli údajně jeden z nejkrásnějších západů slunce na světě na divoké pláži. Západ slunce se nekonal, ale pláž byla tak krásná, že když si přimyslím západ slunce, asi by nás odsud nikdo nedostal.

Další den jsme vyrazili na druhy výlet, kterým byla plavba lodí na ostrov Sarah island, který během pár minulých let sloužil jako vězení, nicméně pak asi uznali, že je to zbytečně daleko a zbytečně hezké, a proto ho po pár letech zrušili. 

Ze Strahanu jsme ještě ten den navečer vyrazili na místo, na které jsem se těšila nejvíc, do Cradle mountains. Hory jsou zhruba uprostřed ostrova a už cesta k nim je zážitek pro oči, nicméně, pokud mi má být jednou za 10 let fakt blbě, je to tady. Takže tu krásnou cestu autem plus minus prospím a hned jak dorazíme na hotel v ráji, kde všude kolem běhají klokani, z krásné přírody přechází zrak, přesunu se se zimnicí a přáním, ať můžu zítra vyrazit na hike, kde si klidně moc ráda rozseknu druhé koleno, do postele.

Ráno se budíme a posilněna nějakou skvělou chemií, které se v průběhu roku zdárně vyhýbám, se vydáváme na první, nenáročný hike. Na parkovišti národního parku přesedáme do autobusu, který co 10 minut rozváží turisty na různá místa v parku a my nestačíme zírat, jak to funguje - přeci jen, Filipiny v tomto ohledu nenastavili vysokou laťku, protože tam nejezdí autobusy nikde, natož v parku.

První hike jdeme kolem jezera Dove lake. Není to náročné, jen lehce zvlněné, nicméně i tak nám to dá na celé odpoledne. Celou cestu je na co se dívat, protože za jezerem se tyčí hora Cradle mountain, v jezeře se ten úžasný kus skály zrcadlí a všude kolem je opět ta famózní příroda, a protože začíná léto,  kvetou a voní tu kytky. Co chvíli stavíme, fotíme, hážeme kamínky do vody, lezeme na stromy, padáme ze stromu, pozorujeme ptáky, výhledy.

Večer po setmění se ještě vydáváme na noční Safari, kdy vyrazime malou dodávkou ještě s pár dalšími turisty znovu do parku a cestou hledáme hlavně wombaty a klokany, kterých cestou potkáváme opravdu hodně a jen nechápeme, kde se v tom obrovském množství přes den schovávaji. Závěrem ještě vyfasujeme baterky a jdeme si na ta zvířátka posvítit osobně. Opět potkáváme hlavně wombaty, kterým jsme úplně jedno, dál si žvýkají trávu a dělají, že nás nevidí a klokany, který na nás až tak zvědaví nejsou a hned co nás vidí, odskáčou svým skipím krokem někam do křoví.

Druhý den mi je o poznání lépe, a protože je 24.12., vyrážíme na nejhezčí a náročnější trek, od kterého nás, jak už jsme nicméně zvyklí, odrazují kvůli dětem. Málokdo tuší, ze Theo má v zadku vrtuli a Dorotku chodit baví, dokonce ona bývá ta, která chce jít delší trasu, náročnější, ideálně lezt po skalách, víc do kopce a Theo s vrtulí a soutěživým duchem se nenechá zahanbit, protože kdyby někde nebyl první, byl by tutově konec světa.

Cílem naší cesty je Marion’s lookout, kam jdeme překrásnou krajinou, poté stoupáme kolem vodopádu, do kterého Theo samozřejmě až po koleno hupsne, protože kdo by chtěl jít po zbytek cesty suchý, když může jít mokrý. Zdržením nám je jen lehká svačina (větší jsme bohužel zapomněli tam, kde jsme ji koupili:), oblékání mé suché ponožky na Theovu mokrou nohu, balení nohy do koupací čepice, kterou mám z neznámého důvodu v batohu a můžeme vyrazit dál.

Cesta vede kolem Crater lake, až na krásnou vyhlídku, ze které jsou vidět jezera pod námi, nicméně na Dorotky přání pokračujeme ještě výš, až k Marion’s lookout. Výhled na všechny světové strany je božský a jen pro bohy....nikdo jiný sem totiž s dětmi nevylezl:).

Zpět už jde cesta podstatně rychleji, naštěstí se ani moc nekutálíme a za chvíli jsme u dalšího jezera s krásným názvem Wombat poo. Nevíme, jestli L ve slově pool někdo umazal nebo se to opravdu jmenuje Poo podle toho, ze všude kolem jsou wombati poo (hovinka), ale jezero je to krásný. Theo u každého jezera vyhlíží ptakopysky, jeho prý nejoblíbenější zvíře, o kterém nám Dorotka dala větší přednášku než bysme se dozvěděli na Wikipedii, takže už vime, ze má 6 smyslu, když ho poprvé v historii spatřili, mysleli si, že je to sešitých několik různých zvířat dohromady a nenapadlo je, že je to opravdové zvíře,...., nicméně v přírodě tohoto krasavce nepotkavame. 

Na posledním rozcestí se můžeme vydat kratší cestou opět kolem včerejšího Dove lake nebo delší cestou, krásným údolím, a protože děti mají zřejmě taky šestý smysl, rozhodly se pro delší cestu, kterou nám k našemu překvapení zpříjemňuje jeden wombat za druhým, až nás Lada musí upozornit, ze máme přidat, jinak nám ujede poslední autobus z parku.

V těchto horách bysme nejradši ještě nějaký ten den zůstali, nicméně ještě večer nás čeká další přejezd, k Launceston, kde budeme trávit 25.12., australské Vánoce. 

Ještě před půlnocí dorazíme ke country clubu u města Launceston, což má být náš vánoční hotel, který má mít jezírko, kačenky, koně, vánoční večeři a podobné vychytávky. Nakonec jsme lehce zklamaní, protože snídani jsme nestihli, něco k jídlu si můžeme dát, ale jediné otevřené je bistro vedle casina, kde pár zkrachovalých gamblerů dává kávu, kačenky nás přestaly bavit po 15 minutách, koně mají dnes svátek a na večeři už je plno. Ve vánočním módu tedy objednáváme poslední volné místo na večeři v restauraci ve městě, kde už do telefonu hlásí, že nemají žádné vánoční menu a jdeme koukat na “Sám doma”.

Jen co se Kevin vypořádá se zloději, vyrážíme na večeři. Restaurace je to hezká, což o to, ale kromě vánočního menu tu chybí i stromeček, jakákoli výzdoba a v menu nás zaujaly jen těstoviny. Protože před odjezdem nám v hotelu řekli, že pro nás nakonec mají stůl, omlouváme se a mizíme zpět do hotelu, kde alespoň trochu vánoční výzdoby mají. Hned po příjezdu zjišťujeme, že ten stůl, co pro nás našli, je skoro na chodbě, až moc se podobá tomu, u kterého jsme vedle casina snídali a zbytek osazenstva je minimálně o 40 let starší než my a vypadá, že hned po večeři se odebere zpět k automatům doufat, že jim spadne celá řada jahod. Protože v bufetu nás neláká ani voda,  s lehce červenými tvářemi opět sedáme do auta a vydáváme se na naši, už druhou cestu, do původní restaurace, kde nám to najednou i bez výzdoby přijde úplně nádherné a těstoviny jako vánoční menu úplně top:).

Hned ráno balíme, absolvujeme slíbenou projížďku na koních a zastavujeme se na vinici u českého emigranta Jofefa Chromeho, který je tu jeden z nejznámějších vinařů, a jehož víno nejen ochutnáváme, ale take kupujeme, aniž by nám došlo, že letadlem se bude špatně převážet a budeme to tak muset vše vypít:).

Hned poté už míříme se zastávkami v domě ptakopysků, kde konečně Theo vidí své oblíbence ptakopysky, na levandulové farmě, u Blue lake až na východní pobřeží, do města St.Helens.

St Helens nás přivítá hodně dramatickou oblohou, nicméně nenechame se odradit blížícím se deštěm a jedeme se podívat na hlavní turistické lákadlo tohoto koutu východního pobřeží, Bay of fires a The Gardens. Na tomto divokém pobřeží s dlouhými prázdnými plážemi jsou do oranžova zbarvené kameny, takže takové krásné přírodní hřiště na pul dne.

Poté, co doskáčeme po kamenech, sem tam se netrefime a smočíme nohu v tom ledovém oceánu, zamíříme do města Bicheno, které je proslulé pozorováním nejmenších tučňáků na světě. Tito tučňáci se tu každý večer po setmění vynoří z moře a svým úžasně roztomilým klátivým krokem jdou do svých nor, které mají rozmístěny nejen kolem pobřeží, ale i kolem našeho hotelu. Nejdříve stojíme na dřevěné plošině, která je určena k pozorování zástupu docela hlučných tučňáků, který asi cestou něco popili, protože každou chvíli nějaký spadne, ostatní na něj křičí, asi že zdržuje:) a později už se sami s lehce rozsvícenou baterkou vydáváme za nimi a dělí nás jen pár centimetrů. Jednoho tučňáka jsme navíc zaujali tak, že vybočil z průvodu a šel se na nás podívat blíž, takže kdybychom chtěli, můžeme ho i pohladit, ale podle instrukcí se nehýbáme, nedýchame a děláme vše proto, abysme ho nevyplašili a tučňáci se tu každý večer procházeli do svých nor dal.

Z Bicheno se ráno vydáváme do národního parku Freycinat, na hike, který je opět velmi nedoporučován pro děti. Po přečtení recenzi na webu jsem na chvíli znejistěla, protože spousta lidí psalo, že to v půlce vzdali, bylo to náročné, hodně nebezpečné, lezeni po skalách, atd., ale po konzultaci s vecernicci.cz, jejichž blog mě často inspiruje, jsme se rozhodli to zkusit a vyrazili jsme na Mount Amos, odkud je nádherný výhled na wineglass bay (ve tvaru vinné skleničky) a celý národni park. Na parkovišti bylo asi milion aut, ale na tomto hiku jsme potkali za celou cestu s bídou 5 dalších dvojic lidi, takže recenze na internetu udělaly úžasnou službu v tom, že byla hora pouze a jenom naše:). Hike to byl nádherný a pro děti podle očekávání hodně zajímavý, protože spousta strmého lezení po skalách a v štěrbinách vystřídalo na cestě dolu spousta ježdění po zadku, takže hike nás stál dvoje kalhoty:).

Západ slunce za mořem a výborná pizza k večeři byly krásným zakončením krásného dne.

Ráno vyrážíme na další poznávání národního parku, ikdyz tentokrát vynecháváme další hike, abysme děti neutavili a dáváme tour po divokých plážích a majáku s vyhlídkou.

Z národního parku druhý den popojíždíme krajinou, která je opět plná vinic až do města Triabunna, odkud se lodí vydáváme na ostrov Mária Island. Už na lodi nás upozorňuji, že bohužel půlka ostrova je zavřena kvůli velkému teplu, pravděpodobným bleskum a nebezpečí požáru s tím spojených. Tak tyto vyhlídky nás na opuštěným ostrově moc nenadchly, nicméně až na to vedro, které přes den dosahuje více než 40 stupnu, přičemž jediný stín dělají naše těla, nás naštěstí nic jiného nepotkalo.

Na ostrově se vydáváme na 2 okruhy, které otevřené jsou, a které nás stejně zajímaly nejvíc. Nejdřív jdeme na doporučení místního správce na Fossil cliffs, cestou potkáváme sem tam nějakého klokana a poté, později odpoledne, kdy je odliv a skály se tak zpřístupní, na Painted cliffs. Tyto bílo-žluto-oranžové skály nad tyrkysovym mořem jsou tak nádherné, že se nám odsud, navíc ze stínu, který konečně po celém dni potkáváme, vůbec nechce. Když, ale na zpáteční cestě k lodi potkáváme maminku Wombatku s malým wombatem, jak se pasou na louce s výhledem na moře, víme, že jen co v informačním centru koupíme pyšového wombata na památku, můžeme nastoupit na loď. 

Ještě večer se přesouváme do města Hobart, kde nás čekají poslední dny a poslední výlety. 

31.12. zamíříme na jednodenní výlet na ostrov Bruny Island, který je opět zajímavý divokými plážemi, přírodou a ne úplně levnou, nicméně hodně dobrodružnou plavbou po moři ve speed boat, v průběhu které se obdivují úžasne skalní útvary, zvířata, stovky lachtanů lebedících na skalách a při troše štěstí i delfini a velryby. My měli štěstí jenom v tom, že nás z lodi vtipný kapitán nevyklopil, že jsme zmokli jen trochu a nezmrzli jsme:). Lachtanu jsme viděli opravdu hodně a plavba lodi, kdy v každé zatáčce jsem se viděla v moři, při každé vlně jsem dělala záklon větší než na joze, jsme užili srandy a strachu habaděj:).

Cestou z ostrova se s námi starý rok rozloučil nádherně barevnou duhou a připomněl nám, jak barevný ten rok pro nás byl. 

Večer jsme stylově zatančili v centru Hobartu, počkali na půlnocni ohňostroj a další den užili lehce ospalí v poklidnem duchu v největším soukromém muzeu “Mona” na jižní polokouli, které je právě v Hobartu. V muzeu se dá strávit den i víc, je úžasné, zajímavé, moderní, architektonicky dokonale postavené ve skále, uvnitř je nejedna krásná kavárna, venku skvělé posezení na louce s drinkem v ruce a ani dětem se odsud nechtělo.

Poslední tasmánský den se vydáváme do tasmánského národního parku omrknout tasmánského čerta. Protože se nám ho nepovedlo zahlédnout v přírodě, musíme za ním do UNZOO, kde mají 2, mladého a starého, což poznáváme celkem snadno, protože starý už má dost starý a tvrdý ocas, zatímco mladý ho má měkký a viditelně nový:).

Hike na Cape Huavei, na který jsem se těšila, už bohužel časové nezvládáme, tak se vydáváme alespoň na cca 2hodinovou procházku kolem útesů a den a cele naše tasmánké putování završíme na Mount Wellington, která se tyčí nad Hobartem. Cestou to vypadá, že celá hora je v mlze a možná je zbytečné na ni jezdit, což jsem za cestu asi 4x zopakovala, nicméně Lada se nedal, neotočil to a já mu jsem za tento závěr vděčná, protože výhledy s duhou v místě, kde je mlha, jsou nezapomenutelné. 

Tak Tasmánie, děkujeme, za nádherné zážitky, krásnou přírodu, spoustu pro nás zajímavých zvířat a za úžasně milé lidi, které jsme cestou potkali!!!!