Náš třetí rok života na Filipínách

Máme za sebou třetí rok na Filipínách, a protože byl celý tak trochu turbulentní, rozhodli jsme se ho díky coronaviru a opatřeních s tím spojených ukončit o kousek dřív, jen 5 dnů před tím, než uzavřeli manilské letiště.

• Hned po příletu z letních prázdnin v Čechách nás přivítala epidemie Dengue. Bohužel tak se nejmenuje žádná naše filipínská kamarádka, ale nemoc, kterou přenáší komáři, a kterou bych ráda ve svých zážitcích vynechala.  Začala jsem děti poctivě mazat všemi krémy, které mají velký nápis OFF (bohužel nic přírodního nefunguje), stříkat, čím se dalo a ve finále jim navlékla pod školní uniformu legíny, což je v tom teple tak trochu za trest, nicméně Dorotka na tom našla pozitivum, protože si mohla obzvláštnit dost nudnou školní uniformu a Theovi jsem řekla, ze vypadá úplně jako hokejista a bylo vyhráno. 

• Letošní období dešťů se trochu posunulo, asi abychom měli možnost si ho do syta užít, takže místo, aby pršelo od června do září, kdy jsme plus mínus v Čechách, pršelo od srpna, s přestávkami až do listopadu, kdy jsme tu. Co víc si člověk může přát, než tropický deštík několikrát denně:). 

 

• S obdobím dešťů jsou spojené tajfuny, kterých na Filipínách zažívají každý rok spoustu, a které zničí nejedné rodině jejich jednoduché domečky a úrodu. Nás  to v Manile většinou nelízne vůbec, případně jen trochu, což znamená, že prší, trochu fouká a v nejhorším případě zavřou školy. Poté máme mnohem větší tajfun doma než venku:). 

• Další letošní zemětřesení nebylo tak silné, jako to velikonoční, nicméně trochu jsem se po něm bála vyjet výtahem do našeho 46. patra. Chvíli se ještě ozývaly aftershocks, tzv. menší otřesy a když ustaly,  objevil se afteršok u mě a musela jsem ho zapít 2 aperoly:). Pár dnů poté jsme si s dětmi zkusili evakuaci, kdy jsme se snažili pěšky dostat z 46. patra dolů a dalo nám to přesně 10 minut, což je téměř na další afteršok:). 

• Strach ze zemětřesení ze mě lehce spadl poté, co majitelka našeho bytu chtěla opět vyšší nájem (asi zjistila, že nás v bytě bydlí víc, než bylo dohodnuto - se šváby jsme nikdo nepočítali) a tak jsme se rozhodli si sbalit svých pět švestek, což se při stěhování ukázalo jako velké podhodnocení situace, a přestěhovat se o 43 pater níž.

• Sopku Taal už zná letos díky zprávám asi každý Čech. My ji poznali hned asi druhý víkend na Filipínách, nadchli se a řekli si, že kdykoli budeme chtít vyrazit do přírody, uděláme si sem výlet. Sice jsme sem ještě pár návštěv, včetně všech babiček, dědečků a tetiček vzali, sami si došli uvařit vajíčka až k jezeru uvnitř sopky, ale v osudnou neděli, kdy sopka bouchla, jsme naštěstí byli v Manile a dopadl na nás jen popílek, který sem během pár hodin zaval vítr, a kvůli kterému nám zavřeli na pár dnů školy. 

• Sopka a nedostatek masek kvůli sopečnému popílku byla tématem jen do doby, než se v Číně jednoho hezkého dne objevil coronavir a než se postupně začal objevovat ve všech dalších zemích. Protože Filipíny jsou nejbližší rozvojová země a naštěstí nebo bohužel vzdáleně tušíme, jak tu funguje, respektive nefunguje zdravotnictví, trochu nás přepadla panika, jak to tu případně budou zjišťovat, léčit, řešit, či tajit, což se, máme pocit, v období od ledna do března celkem úspěšně dělo a Filipíny byly jednou z malá asijských zemí, která měla pouze 2 případy, z toho 1 zemřelého. Jediná změna, která se tu v těchto dvou měsících stala byla ta, že začali měřit teplotu při vstupu do obchodu, kanceláří, domovů, ... a byli velmi spokojení, když jim teploměr ukázal 34,5 a podobné nesmysly.  Na moje slova, že mít takovou teplotu, tak jsem mrtvá, se jen s rozpaky usmáli:). 

• V březnu se v zahraničí objevilo víc lidí, kteří byli po návštěvě Filipín otestováni jako pozitivní a bylo jasné, že tu zřejmě případů bude mnohem víc. Od té doby se začaly objevovat statistiky, které vzhledem k tomu, že se tu zřejmě moc netestuje, vypadají podobně jako v Čechách, a které, vzhledem k tomu, že jen v Manile je 17 milionů obyvatel, asi nebudou mít moc vypovídací hodnotu. Podle  přísnosti opatření, která se tu zavedla je jasné, že ta čísla budou mnohonásobně větší a zřejmě není v silách nejen je zjistit, ale ani případně léčit.

• Filipínský prezident se rozhodl ze dne na den udělat karanténtu takovou, že jeden den zavřel školy, po pár dnech celou Manilu, hromadnou dopravu a víceméně všechno kromě obchodů s potravinami a lékárny, nařídil zákaz vycházení od 8 večer, hned na to se uzavřely jednotlivé čtvrti, tzn. v řeči Pražanů, už jsme se nedostali z Holešovic na Letnou a všude byly checkpointy s policisty, kteří to hlídali. Toto znamenalo, ze přestalo fungovat i těch hodně málo e-shopů, co tu bylo, protože se nedalo po Manile pohybovat a zboží dovážet, potraviny se daly koupit pouze v obchodě, do kterého byly pravidelně nekolikahodinové fronty, které byly způsobeny panikou lidi, že dojdou zásoby spolu s omezením, že se do obchodu pouštělo jen omezené množství lidí. 

• Pro spoustu filipínců tato opatření znamenala ztrátu práce a výplaty ze dne na den. Protože většina z nich s výplatou vystačí na ten jeden den, v lepším případě pár dnů,  tak karenténa, která trvá už třetí měsíc, je pro ně hodně nepříjemná. První týdny dostávali od vlády nějaké drobné a pytel rýže, ale v nedávném projevu prezident řekl, že už na další peníze nemá. 

• Pro nás to znamenalo, ze Laďa začal pracovat z domu, já jsem s dětmi nastartovala domácí vzdělávání, čas od času jsme museli jeden nebo druhý vystát frontu a postupně dělat zásoby jídel, protože v zemi jako Filipíny, si člověk nemůže být jistý ničím. První týdny sice děti nemohly ven, ale mohly jsme na zahradu u našeho domu, která není velká, je to víceméně jen plocha kolem bazénu, do kterého se nemohlo, ale byli jsme vděční i za těch pár metrů, kde se dalo házet balonem a nadechnout čerstvého vzduchu, který poprvé v Manile byl. Po pár týdnech už jsme mohli i na této zahradě dýchat pouze přes roušku, ale po minulých týdnech si myslím, že si člověk zvykne fakt na všechno :).

• Poslední týdny už se nedalo ani na zahradu u domu a přišla nám to policie vysvětlit se samopalama a slovy, že zastřelí každého, kdo nepůjde domů. Od té doby už mohl na tzv. karanténa pas pouze jeden z rodiny jednou denně  na nákup. Jezdila zde policejní auta a zatýkala lidi bez roušek, případně pokud šel někdo ven jen tak se projít, proběhnout, ...což bylo zakázáno. 

• Ve fázi, kdy prezident prodlužuje karanténu každých 14 dnů o dalších 14 dnů, přičemž zpřísňuje podmínky i způsoby, jak dodržování podmínek vynucovat (např svolení zastřelit každého, kdo karanténu poruší), vyhlídky na konec karantény jsou v tuto chvíli mizivé, žádný plán, jak řešit budoucnost jsme nezaznamenali a děti nemohou ven a ještě asi spoustu týdnu ven nebudou moci, rozhodli jsme se odletět, ikdyz to znamenalo, že dokud se zdejší prezident nerozhodne to trochu uvolnit, máme zákaz se sem vrátit. Bohužel z toho samého důvodu nemohl Laďa letět s námi a nevíme, kdy a jestli nás bude moci alespoň navštívit, protože by se poté nemohl vrátit do práce. Takže nezbývá než věřit, ze prognózy se nenaplní a přeci jen se to zde během pár měsíců trochu otevře a my budeme moc rodinu opět spojit. 

A čím jsme toto všechno vyvažovali, aniž bychom si chtěli sbalit kufr a letět zpět do Čech dřív, než nás vyhnal coronavir a zákaz chození ven?

• Děti milují školu a já miluji čas, kdy jsou ve škole:). Jejich škola mě častokrát dojímá tím, jak skvělí učitelé tam jsou, jak děti vzdělávají, jak napravují všechny škody, kterých se na nich dopouštíme:). Čas od času mě překvapí takovým moudrem, že vím, že ode mě to nemají :).

• Obě děti mají angličtinu lepší nejen než já, ikdyž to není až takový problém trumfnout, ale i než češtinu, což věřím, napravíme během letních prázdnin v Čechách. 

• Díky tomu, že děti jsou ve škole a já nejsem v práci, mám možnost se sebevzdělávat nejen v józe, pro kterou tu mám úžasné podmínky, ale začala jsem také studovat. Nejedná se o univerzitu třetího věku, ikdyž věkove už by to skoro odpovídalo :), ale dala jsem se na roční studium grafického designu a zatím jsem ze všech hodin nadšená a jen doufám, že budu mít možnost to dokončit a snad i uplatnit :).

• Min. 2x do měsíce vyrážíme se skupinou českých nepracujících ošetřovatelů rodin do hor na výšlapy.  Díky manilské dopravě a horku vyrážíme kolem páté hodiny ráno a v půl deváté už užíváme výhledy z vrcholků hor, které jsou vážně fantastické a uchvátily i ty z nás, kteří nebývali milovníky hor.

• Milujeme  cestování od dob, kdy jsme si začali vydělávat první peníze, Asii od doby, kdy jsme sem poprvé, před spoustou let zavítali. Takže jakmile  jsou nějaké prázdniny nebo prodloužený víkend, vyrážíme  poznat kousek tohoto dalekého  světa. 

• Život mimo naší komfortní zónu nás baví, posouvá dopředu, máme stále možnost se učit nové věci, poznávat nové lidi, učíme se být otevřenější, tolerantnější, pokornější a zároveň díky této zkušenosti jsme potkali spoustu úžasných lidí z různých koutů světa, z nichž spousta se stala našimi kamarády a jsme neuvěřitelně šťastný, že je máme ve svých životech. 

• Všechno má svá pozitiva i negativa, my si vybrali, a přestože tento rok je pro nás náročnější, věříme, že ho zvládneme a budeme se těšit na náš další rok na Filipínách, pokud to jen trochu půjde.