Výlet k sopce a jezeru Taal

Po pár dnech v Manile jsme opět zatoužili po tichu, žádných klaksonech, po přírodě, minimu betonu, po troše čerstvého vzduchu a poznání něčeho nového.

Přestože Lada chtěl k moři, moc se mu tímto omlouvám:), vyhrál výlet do Tagaytay, což je město nad jezerem, po kterém se dá doplout k stále ještě aktivní sopce Taal, která je uprostřed právě tohoto jezera. Nalákaly nás úžasné výhledy a minimálně pro děti více než dobrodružná cesta.

Abysme se vyhli šílené dopravě v pátek, vyrazili jsme v sobotu v půl sedmé ráno z Manily, což není zrovna náš obvyklý a už vůbec ne oblíbený čas na vstávání, ale za cca 2 hodiny plynulé jízdy, což jsme ještě v Manile nikdy nezažili, jsme byli u jezera a na mě dýchla přesně ta atmosféra, kvůli které miluji Asii. 

Nadšeně jsme vyběhli z auta a obdivovali klasické filipínské lodičky, které nebudou ani tak bezpečné jako fotogenické, nádherné jezero lemované palmami a bohužel i odpadky a šli jsme smlouvat cenu za loď, která byla nejdřív šílena, na což nás sama filipínka, která nám to chtěla prodat, upozornila, poté sama navrhla, ať jdeme ke konkurenci, protože je levnější a nakonec přinesla úplně jiný ceník, kde už byly ceny přijatelné a klasická filipínská lodička byla naše.

Dětem jsme dali vestičky a sami si sedli zkušene bez nich, umíme přeci plavat:). Těsně po startu nás, ale kapitán upozornil, abychom si vestu vzali též a hned na to přidal motor tak, že nás ohodila první, druhá i třetí vlna a já jsem přestala litovat toho, že jsem si včera nestihla vyrovnat vlasy a začala litovat toho, že jsem si je vůbec myla:). 

Po dopluti do vesničky plné krásných filipínských dětí, filipinců připravených od nás vybrat poplatky za vše, na co se podíváme, zkoušících prodat naše fotky, o nichž jsme neměli ani tušení, že vyfotili, jsme vyfasovali kone a každý jedno své dítě a nechali se jako borci z Japonska vyvést nahoru na kopec, což bylo pro děti naprosto úžasné, pro koně asi méně, ale po svých bysme ten výšlap s dětmi, navíc v tom horku, asi nedali, ať už fyzicky nebo psychicky:).

Výhledy nahoře byly úchvatné až tak, že Laďa pojal podezření, že mí předci musí pocházet z Japonska, jinak si neuměl odůvodnit moje nadšeni pro foceni všeho a všech se vším a hlavně ze všech úhlu:). 

Tato část děti až tak nebavila, měly hlad, jak kdyby ten kopec samy vyšly, takže zatímco jsem fotila, oni snědly půl batohu, zapily to kokosákem a těšily se na sjezd na koních, který byl s kopce dolů o trochu pohodlnější, ikdyž v protisměru jelo snad půl Japonska se značkovými kabelkami přehozenými ledabyle přes koně a klobouky velkými tak, že jsme se málem na té cestě nevyhnuli. Hned jsme si uvědomili, jak dobře bylo brzy vstát a jet nahoru téměř sami.

Před cestou lodičkou zpět nás průvodce upozorní, že jsou velké vlny, jestli máme náhradní oblečení. Protože mně přišlo, že velké vlny byly už cestou tam, vůbec jsem nevěděla o čem mluví, ale hned po startu pochopila a rozplynuly se mé obavy z případného deště, který by byl slabým odvarem toho, co nás čekalo:). Jestli nás cestou tam pocákala lehce každá pátá vlna, teď jsem měla pocit, že to zvládla každá vlna v plné síle a snad hned dvakrát, takže jsme byli kousek od břehu úplně durch . Děti ječely radostí, zkoušely odhadnout, kdy přijde další cákanec a vzhledem k tomu, že to bylo tak časté, byly dost úspěšné a já poprvé na Filipínách, když nepočítám klimatizované restaurace na 16 stupňů, pocítila lehký chlad z přilepeného mokrého oblečení a větru v mokrém culíku.

Chvíli jsme si ještě užívali jezero ze stínu palem, nechali vykapat vodu z kapes a vyrazili se ubytovat do hotelu Taal Vista, který má nejhezčí výhled na jezero a sopky, naprosto pompézní lobby, recepci, restauraci, takže jsem si chvíli připadala jak princezna v mokrých kraťasech, ale jen do chvíle, než jsme otevřeli dveře do pokoje, který byl od té krásy vzdálen snad kilometrem a mnoha schody s našim kočárkem. Slibovaný výhled by byl jen pokud by tam nebylo křoví vyšší než my, na terase bylo asi 20 druhů hmyzu, z čehož půlka nevypadala dávno živě a pokoj byl uklizený tak po filipínsku, takže kromě toho, že byl hodně neudržovaný, byl i hodně špinavý, zato vychlazený na 19 stupňů. 

Po zbytek dne a den druhý jsme si ještě stihli užít filipínské tance, zahráli jsme si fotbal na louce před hotelem, vykoupat v bazénu, navštívit místní kostel a Starbucks s úžasným výhledem a vyrazit na několikahodinou cestu domů, protože se vracela půlka Manily z víkendu. 

Výlet to byl naprosto úžasný, každý člen rodiny našel to své a věřím, že až někdy nebudeme vědět, co o víkendu, klidně si ho i jen formou jednodenního výletu zopakujeme.