S dětmi nejen na Filipínách

Když se blížil víkend, kdy měla doletět naše vzácná návštěva v podobě českého kamaráda, začali jsme hledat levné letenky na nějaký hezký ostrov, který bude pro návštěvu zajímavější než zůstat v Manile a shodou okolností padla volba na Palawan, který mě lákal už v době, kdy jsem o Filipínách pouze snila. Ráno, v den odletu, jsme si zajednali ubytování (není přeci třeba spěchat s nedůležitými věcmi) a s trochou štěstí v podobě plynulé dopravy v Manile stihli odletět do Puerta Princessa, což je hlavní  město a zároveň hlavní letiště na Palawanu, o kterém Theo konstatoval hned po příletu, že se mu  nelíbí, protože tam není hodně letadel.  Po pár jízdách dětí na kufru jsme přesedli do auta a pokračovali necelé 2 hodiny celkem svižné jízdy do Sabang. V autě jsme se postupně všichni připásali a přesedli v autě co nejvíc dozadu, abysme v případě srážky s motorkou případně neosvětleným náklaďákem, ze kterého trčelo hned několik železných tyči, měli nějakou šanci:)....

Letos jsme se rozhodli zůstat na Vánoce v Asii, využít delšího volna a spojit tak Vánoce s cestováním po hinduistickém Bali, kde jsem byla poprvé před téměř devíti lety a od té doby se sem plánovala vrátit. Bali nenadchne člověka mořem a plážemi, ikdyž surfaři sem jezdí právě kvůli tomu, ale atmosférou, chrámy, hinduismem, který Balijce provází na každém kroku a nelze přehlédnout a přešlápnout :), lidmi, uměním, ... Hlavní, nad čím jsme přemýšleli, když jsme se rozhodli pro Vánoce v nekřesťanské a nesmrčkové zemi bylo, pod co dát na Štědrý večer dětem dárečky, kterých jsme vezli z Manily cely kufr, asi abychom jim vynahradili to, že všechny své hračky mají už 2 měsíce na moři v kontejneru:). Palma nám nepřišla vhodná, stromek z baliských kvítečků, který pro nás připravili v hotelu na naše přání zajistit stromeček také ne, ale naštěstí Laďa sehnal umělý stromeček maximální balijské velikosti a dokonce pár ozdobiček, takže Vánoce byly zajištěny a děti byly ráno na Štědr...

Po pár dnech v Manile jsme opět zatoužili po tichu, žádných klaksonech, po přírodě, minimu betonu, po troše čerstvého vzduchu a poznání něčeho nového. Přestože Lada chtěl k moři, moc se mu tímto omlouvám:), vyhrál výlet do Tagaytay, což je město nad jezerem, po kterém se dá doplout k stále ještě aktivní sopce Taal, která je uprostřed právě tohoto jezera. Nalákaly nás úžasné výhledy a minimálně pro děti více než dobrodružná cesta. Abysme se vyhli šílené dopravě v pátek, vyrazili jsme v sobotu v půl sedmé ráno z Manily, což není zrovna náš obvyklý a už vůbec ne oblíbený čas na vstávání, ale za cca 2 hodiny plynulé jízdy, což jsme ještě v Manile nikdy nezažili, jsme byli u jezera a na mě dýchla přesně ta atmosféra, kvůli které miluji Asii.  Nadšeně jsme vyběhli z auta a obdivovali klasické filipínské lodičky, které nebudou ani tak bezpečné jako fotogenické, nádherné jezero lemované palmami a bohužel i odpadky a šli jsme smlouvat cenu za loď, která byla nejdřív...

Už mi spousta z vás píše, jak že se tu máme a to mi připomnělo, že bych mohla zavzpomínat na první dny na Filipínách, které jsme strávili převážně v Manile, hlavním městě, které není zrovna to nejlepší z Filipín, ale i tak se snažíme si užít každého dne. Ze skříňky s talíři na mě vykouknul šváb a asi nemusím říkat, jak jsem se za prvé lekla, za druhé pohotově urvala kus papírové utěrky a šla ho honit do dřezu mezi špinavé nádobí, do kterého se mi nechtělo před švábem a po švábu už vůbec ne a vlastně už se mi obecně nechtělo jíst z jakýchkoli talířů na Filipínách vůbec, takže ještě že jsem lehce před odletem pár kilo nabrala a jsem teď za tu dietu ráda:). Tenhle šváb to nepřežil, je mi ho na jednu stranu líto a říkám si, že škoda, že nestihl vyřídit svým kamarádům, že jsem fakt madam nesnášející šváby, ať se mi vyhýbají a nemusím příště opět zasahovat. Děti nevzali do školky, kterou jsem si vysnila a která byla velké plus při rozhodování, proč na Filipíny odjet. Tak teď hor...

Před asi půl rokem jsme se rozhodli přijmout nabídku práce pro manžela, která znamenala odstěhovat se na 2 roky na Filipíny i s našimi dětmi (Theo 3 roky, Dora 5 let) a poznat tak další kus světa a zcela jinou kulturu ne pouze jako turisté, ale jako někdo, kdo v místě bydlí a může pozorovat život místních lidí, jejich zvyky, jejich běžné radosti i starosti. Nyní došlo k samotnému přesunu, proto jsem se rozhodla o napsání pár řádků o našich zkušenostech, které by měly sloužit jak pro nás, jako vzpomínka, tak pro všechny, koho by podobná zkušenost zajímala, chtěli ji prožít nebo si o ní alespoň přečíst. Loučení s Prahou Nejtěžší na celém odletu bylo loučení. Přestože jsem si myslela, ze jsem starý mazák a po Vídni, kde jsme bydleli 3,5 roku taky kus od rodiny a všech blízkých už mě nic nepřekvapí, tak asi ten pocit, že na Filipiny se nedá za pár hodin dojet autem udělal své a pobrečela jsem si hned na několikrát a nejvíc samozřejmě s rodinou.  Na samotný let a aklima...